Certifikace - význam a současný stav

4.3

Certifikace – význam a současný stav

RNDr. Petr Valošek

 NahoruSmysl certifikace

Pojem certifikace je velmi starý, rozhodně starší než 100 let. Když nahlédneme do naučného slovníku nebo v současné době operativně a rychleji do internetové verze Wikepedie, dozvíme se, že:

"Certifikát je dokument, který prokazuje nějakou skutečnost, např. výrobek je zhotoven nebo systém managementu firmy zaveden v souladu se specifikovanými požadavky, jež mohou být uvedeny např. v technické dokumentaci nebo nějakých normách.“

Poněkud odlišný význam má akreditace, přestože předmětem akreditace je obvykle také prověřování plnění specifikovaných požadavků uvedených v normě:

"Akreditace (z francouzštiny ověřit důvěryhodnost) je oprávnění k určité činnosti nebo ověření a uznání takového oprávnění. Často synonymum pro získání licence.“

Původně se prováděla jedině certifikace výrobků , sloužící jako nástroj celosvětového sjednocení technických parametrů výrobků a metod jejich ověřování, kterou si vyžádal vědeckotechnický pokrok a výrazný nárůst výměny zboží. V oblasti průmyslové výroby byly takové normativní požadavky aplikovány především tam, kde se vyskytovala možnost vzniku určitého nebezpečí nebo ohrožení zdraví.

Systémy normalizace a certifikace se ukázaly jako nezbytné a byly dále celosvětově rozvíjeny. Velká pozornost je jim věnována v EU v souvislosti se schématy (moduly) pro hodnocení shody, jež jsou v současné době v popředí zájmu především ve vztahu k volnému pohybu zboží na evropských i světových trzích.

Certifikace systému řízení firem, nebo také systému managementu, byly aplikovány po vzoru certifikace výrobků, ale mnohem později. Tyto certifikace měly původně sloužit k rozlišování dobrých a špatných klientů pro pojišťovny nebo banky, měly sloužit k prokazování schopnosti plnit určité požadavky a zařazovat vlastníky certifikátů do lepší kategorie. V Japonsku byly také poprvé použity certifikace systémů managementu firem ve snaze o zlepšení efektivnosti výroby a úspěch v obchodním boji se Spojenými státy americkými. V Evropě se začínají systémové normy uplatňovat až koncem osmdesátých let minulého století, v České republice nabraly závratného rozšíření spojeného s certifikacemi na přelomu tohoto tisíciletí.

Certifikace systému managementu znamená, že firma buď vlastními silami, nebo prostřednictvím poradce nejprve aplikuje do svých činností a procesů normativní požadavky, pak nezávislý orgán: v tomto případě jedna z certifikačních společností, kterých je na českém trhu bezmála sto, prostřednictvím auditorů prověří, zda firma dodržuje všechny zásady vyžadované normou, má normou specifikované dokumentované postupy a vede minimálně normou požadované záznamy. Toto ověření probíhá formou auditu. V případě, že firma plní systémové požadavky uvedené v normě a audit tak může být úspěšně zakončen, certifikační společnost vystaví příslušný certifikát. Tento certifikát je platný po omezenou dobu (většinou 3 let) a musí být v pravidelných intervalech (většinou ročních) prověřován dozorovými audity. Takový certifikát je dokladem o vybudování a funkčnosti systému managementu a ostatní by měli věřit, aniž do firmy přímo zavítali, že auditor tuto firmu navštívil a viděl způsob práce na požadované úrovni a prověřil vedení a používání specifikovaných záznamů. Je to ale skutečně pravda v současné době? Dá se věřit certifikátům? Touto otázkou se budeme dále podrobněji zabývat.

 NahoruOčekávání firmy, představy zákazníků

Majitelé firem očekávají, že výrobou a souvisejícím prodejem výrobků získají prostředky k zaplacení pracovní síly a výrobních nákladů a kromě toho jim zůstane ještě zisk, který mohou dále investovat do výroby nebo z něj čerpat pro osobní potřebu.

Zákazníci zase očekávají, že si zakoupí výrobek, jejž jim nabízí výrobce, protože se jim mimo jiné líbí vlastnosti a možnosti výrobku, které výrobce deklaruje v propagačních materiálech nebo v reklamě.

Dělat takové výrobky, jež by vyhovovaly rozmanitým přáním zákazníků a dlouho jim dobře a bez problémů sloužily, je nákladnější, než vyrábět něco, co budí zdání užitečného výrobku jen do doby, než to začneme používat. Dosahování dobré kvality je nákladné, pracné a vyžaduje dobré znalosti v oboru, ovšem z dlouhodobého hlediska velmi přínosné nejen pro firmu, která tímto získá věrné zákazníky, ale i pro zákazníky a společnost. Mimo jiné má dobrá kvalita , spolehlivost a bezporuchovost výrobků velmi důležitý, ale stále opomíjený aspekt minimalizace odpadů. Dobrý výrobek není třeba často opravovat, nemá poruchy, není třeba jej šrotovat!

Z výše uvedeného zřetelně vyplývají dva protichůdné směry v ekonomice. Na jedné straně vyrábět a prodávat s co nejnižšími náklady, na straně druhé kupovat levně, ale požadovat vysokou kvalitu. Tyto směry se nedaří srovnat, zvláště když stále převládají "moderní“ tendence okamžitých efektů každé činnosti.

Pokud vycházíme z definice kvality (viz ČSN EN ISO 9000 ), je kvalita určena mírou plnění souborů znaků nějakého produktu . Laicky řečeno, výrobce deklaruje nějaké parametry výrobku a zákazník je vnímá, posuzuje a na jejich základě má o produktu nějaké představy a očekávání, jejichž míra splnění je pak měřítkem pro hodnocení málo kvalitní či velmi kvalitní a pomáhá při rozhodování koupím, či nekoupím. U mnoha výrobků nemusí výrobce znaky či parametry ani deklarovat, ty se již přirozeně předpokládají a zákazníci je očekávají.

Zákazník má však mnoho dalších představ a očekávání ohledně výrobku, které mu byly "vsugerovány“ promyšlenou propagací, reklamou a předváděcími akcemi. Mnohé z těchto vlastností se v okamžiku předávání nebo koupě nedají hned posoudit a to je základní kámen úrazu současného obchodování. Výrobků, o jejichž správné funkci a spolehlivosti se nemůžeme přesvědčit v okamžiku prodeje, stále přibývá. V této éře silně zaměřené na okamžité zisky spousta odborníků přemýšlí nad možnostmi zvyšování obratu a příjmu firmy bez ohledu na použitelnost produktu pro zákazníka, bez ohledu na kvalitu. Zákazník očekává, že za své peníze dostane produkt, který bude moci nějakou dobu bezproblémově používat, ale posléze zjišťuje, že se opět napálil.

U mnoha výrobků platí, že investice vložené do vytváření iluzí o výrobku a investice do technik "nachytání“ zákazníka ke koupi výrobku dobře naprogramovanou marketingovou kampaní jsou efektivnější než investice do vývoje zákazníkem očekávaných vlastností produktu či než investice do kvality.

Skutečná kvalita se pozná velmi těžko. Velmi těžko se dá posoudit například pravda o deklarované trvanlivosti produktu, spolehlivosti či efektivnosti a chemických vlastnostech produktů, jako jsou např. potraviny. Toto posouzení mnohou provést často pouze specializované laboratoře nebo čas (nerovné silnice a dálnice, neúčinné bezpečnostní systémy, poruchové stroje nebo zařízení nedosahující deklarovaný výkon).

Stále hodně výrobců sází na to, že v době prodeje se nekvalita pozná jen stěží. Vedení firmy očekává obraty a příjmy, od kterých jsou odvislé platy zaměstnanců. Kolotoč nekvality se uzavírá. Je smutným paradoxem současné doby, že rostoucí snahy o plošné schvalování výrobků, certifikace výrobků a certifikace systémů managementu výrobců jsou stále méně účinné .

 NahoruSoučasný stav

Je třeba upozornit především na nelepšící se stav kvality výrobků, životního prostředí i bezpečnosti. Realitou zůstává stále velký podíl nekvality na trhu , bezohledné poškozování životního prostředí, spousta pracovních úrazů a neštěstí atd. To se děje přesto, že narůstá množství legislativních předpisů v ČR i počet nařízení ES, které zesilují požadavky na kvalitu, bezpečnost i ochranu životního prostředí. V praxi se ukazuje, že předpisy a normy jsou šité narychlo, často si odporují, zabývají se nesmyslnými detaily a podnikatelé si vybírají nejschůdnější cestu – neudělají nic, případně zajistí plnění předpisů a norem formálně. Současné praktiky v oblasti certifikací tomu jen napomáhají a důsledky tohoto stavu stále častěji pociťují občané i podnikatelé. Certifikace původně měly sloužit k prokazování schopnosti plnit stanovené požadavky, měly zařazovat vlastníky certifikátů do lepší kategorie, ale jak je tomu ve skutečnosti? Vlastnictví certifikátu je na veřejnosti bráno spíše s posměchem než s uznáním .

Na přelomu tisíciletí přesvědčilo certifikační lobby napojené na řadu pochybných poradců o potřebě vlastnit nějaký certifikát kdejakou firmu či kdejakého "podnikavce“. Pro realizaci certifikačních projektů se využívaly tučné dotační tituly státu i Evropské unie. Byla propagována významná efektivnost a rychlá návratnost vložených prostředků. Díky podporám, propagaci a paušálnímu stanovení certifikace jako kvalifikačního předpokladu ve výběrových řízeních nebo dotačních programech se certifikáty velmi rozšířily mezi firmami i některými jednotlivci. Formálně se uznávalo, že čím více certifikátů, tím lepší firma, tím větší šance na výhru zakázky. Když už všichni získali nebo si zakoupili certifikáty na kvalitu podle normy ISO 9001, zadavatelé zakázek podmínky "přitvrdili“ a požadovali další certifikát na životní prostředí podle normy ISO 14 001, pak také certifikát na bezpečnost podle OHSAS 18 001, informační bezpečnost, společenskou odpovědnost atd.

Certifikáty systému managementu se začaly zajišťovat formálně a velmi rychle . Z původního půlročního i delšího období pro aplikaci normativních požadavků a přípravu dokumentů u firmy střední velikosti se toto období "scvrklo“ na dobu kratší než dva měsíce. Zaznamenal jsem dokonce požadavek na urychlenou přípravu ISO 9001 do jednoho týdne ( Doneste mi přece ty dokumenty, určitě je máte už připravené, já to podepíšu a zašlu to auditorovi, můj známý si to také tak připravil! ). Jediným přínosem nekompetentních poradců bylo přinesení šanonu kopií do firmy, tzv. systémových dokumentů a formulářů, které se ukazují při certifikačních auditech utajeným "kamarádům“ – auditorům ze "zcela nezávislých a objektivních“ certifikačních firem. Příprava systému managementu k certifikaci se scvrkla na přípravu nějakých dokumentů, o aplikaci jakýchkoli opatření ve firmě nebo o úpravě systému řízení firmy není řeč. V některých případech se tímto způsobem posuzují i akreditace.

Faktem je, že při takovém masovém rozšíření certifikátů výše uvedeným způsobem již nelze používat certifikát jako rozlišující znak, protože certifikát má každý . Certifikát se používá jenom pro klamnou prezentaci. Kontrola nad tímto "byznysem“ téměř neexistuje. To vše se děje ke škodě těch dobrých firem a podnikatelů, kteří jsou bez rozdílu "dotlačeni“ na úroveň těch nejhorších, kteří si certifikát prostě koupili. Poradci a v jedné osobě často i "certifikátoři“ smluvně garantují získání certifikátu na klíč bez ohledu na míru uspořádání či chaosu ve firmě.

Průvodním jevem takové situace je stále velký podíl nekvality na trhu , bezohledné poškozování životního prostředí, spousta pracovních úrazů a neštěstí atd. Zákazníkům se úmyslně nabízí zestárlé/zkažené maso a jiné potraviny, nebezpečné hračky, stále vznikají závažné nehody z neznalosti a z nedbalosti. Spousta nekvalitních výrobků je maskována různými certifikáty a jen velmi těžko se dají odlišit zákazníkem v době prodeje od těch kvalitních . Využívá se promyšlené psychické působení na zákazníka a moment překvapení tak, aby zákazník koupil, aniž něco potřebuje, aniž to splňuje jeho představy o parametrech výrobků. Propagace se změnila na propagandu a promyšlené reklamní kampaně a psychické působení na zákazníka se staly nejvíce prosperující vědní disciplínou. Jsou finančně výhodnější než pracné zlepšování výrobků a hledání jejich potenciálně slabých míst.

Nyní zvolna nastává doba upouštění od certifikátů , hlavně těch překotně zavedených systémových, protože mnoho firem přehodnotilo prezentované výhody certifikovaného systému managementu firmy a související každoroční náklady, zvláště pak takového, jenž se skrývá v pečlivě uspořádaných a řízených kopiích bezobsažných dokumentů a formulářů umístěných v několika tučných šanonech.

Certifikát jako vstupenka do výběrových řízení již neplatí. Paradoxně se dokonce dozvídáme od státních úředníků, že taková vstupenka je diskriminační. Certifikát se již do výběrových řízení na státní zakázky nepožaduje. Pokud by byl certifikát skutečně vydáván kvalitní firmě, tak takové opatření říká, že výběrem kvalitní firmy diskriminujeme tu nekvalitní.

Poskytované státní dotace na certifikace systému managementu kvality nebo životního prostředí byly dříve v řádech stovek milionů korun a byly součástí propagované národní politiky jakosti. Další paradox nastal při výběru "kvalitních“ firem pro realizaci projektů známého programu "Zelená úsporám“. Místo toho, aby byly využity firmy s certifikáty kvality, státní úředník znovu vybíral "kvalitní“ firmy na základě nějakého vyplněného formuláře. Posuzování formuláře a schvalování firmy trvalo úředníkovi vždy nejméně měsíc, úředník měl dost práce, nejspíš prováděl audit kvality. Certifikát v programu "Zelená úsporám“ byl opět k ničemu .

Dostatek nekvalitních výrobků a děl zajišťuje jejich rychlou obměnu, rychlé vyřazování a nové nákupy, produkce odpadů roste jako průvodní jev produkce nekvality .

V posledních letech se hodně propaguje aplikace normy na společenskou odpovědnost firem, dokonce se doporučuje její aplikace především ve státní správě. Zdůrazňují se průlomové zásady, ale výsledek aplikace je sporný, zůstává opět jen u prázdných slov a nějaké dokumentace. Je velmi poučné nahlédnout zpět do historie, například na firmu Baťa. Baťa sice neměl normu specifikující zásady společenské odpovědnosti, ale o to více pro společnost skutečně dělal.

Poněkud odlišná, ale také neutěšená situace nastala i u zákaznických nebo speciálních auditů či akreditací. Jejich počet narůstá, a to často i tím, že se dva subjekty z důvodu obchodní války nedomluví na sjednocení požadavků. Vezmeme-li v úvahu např. potravinářské normy FSI a BRC, najdeme jen velmi malou faktickou odlišnost požadavků, ale k jejich sjednocení z výše uvedených důvodů asi nikdy nedojde. Byla by nesmyslná a nekončící diskuse o tom, zda jsou potraviny bezpečnější při výrobě v provozu dodržujícím zásady FSI, nebo BRC.

Podle uvedených norem, nebo podle dotazníků odvozených z těchto norem, jsou posuzováni výrobci potravin nebo obalů obchodními řetězci a jinými velkoodběrateli. Za takové audity platí výrobci nemalé částky, ale nemají na vybranou, pokud chtějí dodávat i nadále. Zákaznických auditorů není mnoho, jsou "pasováni“ do své funkce obchodníky. Jsou si jisti, že je nikdo nemůže "obejít“. Normativní požadavky mají často rozpracovány do extrémních detailů a jsou nekompromisní. Výrobce potravin podmínky buď splní, nebo nebude dodávat. Plnění některých požadavků je někdy velmi nákladné (např. magnetické separátory) nebo i nesmyslné (např. přesná evidence tříštivých materiálů rozšiřovaná často i do různých pomocných prostor, šaten a sociálních zařízení). Taková opatření souvisejí jen velmi málo se skutečným ohrožením zdraví zákazníků, zvláště ve srovnání s jinými hrozbami. Polemika se ovšem nepřipouští, jste vystaveni hrozbě odmítnutí dodávek bez možnosti náhrady odběrů jiným odběratelem.

Výše uvedené normy zpřísňují požadavky stanovené v nařízení č. 852/2004/ES , o hygieně potravin, pro analýzu rizik (HACCP) týkající se bezpečnosti potravin . Je zřejmé, že ani tato oblast se nevyhnula formálním vlivům a požadavkům často vymyšlených certifikačními nebo dozorovými orgány. Uvedu několik příkladů z praxe z poslední doby, které poukazují na formální a často nepodstatné požadavky.

Současná chladicí a klimatizační technika umožňuje velmi dobře a spolehlivě udržovat stanovené teploty v prostorách a boxech pro uchovávání potravin, nicméně pokud nedoložíte certifikačním nebo dozorovým orgánům měření a zapisování teplot, nejlépe i dvakrát denně, většinou máte problém v tom, že údajně významně ohrožujete zdravotní nezávadnost používaných potravin. Rozhodně nechci říkat, že teplota skladování potravin není důležitá, ale ve většině případů není kritická, protože základem vybavení dnešních potravinářských provozoven je poměrně slušná a spolehlivá klimatizační nebo chladicí technika a skladovací doba je minimalizována každodenním nákupem. Při dnešních možnostech trhu odběratelé neskladují potraviny, nebo jen minimálně.

Dalším takovým případem je zveličovaný požadavek kontroly drobných částí v potravinářských provozech, kdy jsou požadovány často velmi nákladné rozmanité separátory. Přes veškeré tyto snahy stejně známe z veřejných médií případy výskytu střepů, kovů či dřeva v hotových produktech. Jejich přítomnost nám vadí více opticky a ve většině případů jsou odhaleny dříve, než je konzument polkne.

Jak s uvedenými případy kontrastuje nedávno odhalený případ záměrného používání posypové soli v potravinářství?! Čtenáře musím ubezpečit, že to rozhodně není ojedinělý případ klamání spotřebitele, dokladující nespornou nadvládu peněz nad kvalitou či bezpečností potravin . Pro barvení pečiva do líbivé hnědé barvy se dlouhá léta používá hydroxid sodný. Je to velmi žíravá látka, která při pečení bezpečně reaguje s organickým materiálem (těstem), způsobí nahnědlé zbarvení a ke konzumentovi se dostane pouze nezávadné pečivo. Problém je v tom, že i některé firmy v České republice pro tyto účely používají technický hydroxid sodný (tzv. krtek, který se běžně kupuje na čištění ucpaných odpadů).

Z těchto několika názorných případů je zřejmé, že největším nebezpečím v potravinářství je těžko odhalitelné chemické nebezpečí a kritickou se stává přejímka surovin pro potravinářskou výrobu. Takové riziko se dá minimalizovat pouze pečlivým výběrem a sledováním…